O tom, že technologická revoluce značně zvedla pohodlí našich životů, není nejmenších pochyb. Její výdobytky používáme dnes a denně, a život bez nich si již nedovedeme ani představit. Například tekoucí čistou vodu, splachovací toaletu, lednici či pračku bereme jako naprostou samozřejmost, a mnozí z nás by se již bez nich neobešli. Není tak od věci se zeptat, zda jsme se na nich nestali až příliš závislými.
Je samozřejmé, že žádný přístroj, ať už je jakýkoliv, není nerozbitný. Vždy se může něco porouchat či poškodit, nebo se vyskytne chyba v programu. Ať už je příčina jakákoliv, výsledek je stejný: daná věc nebude fungovat. V takovém případě se ji samozřejmě budeme snažit co nejdříve nahradit, bez ohledu na to, kolik nás to bude stát.
Je to ale skutečně dobrý přístup? Když se nad tím zamyslíme, těchto přístrojů máme doma stále víc a víc. Navíc mají stále kratší životnost, mnohdy úmyslně. To pak znamená, že jsme nuceni za ně utrácet stále více peněz, a to stále častěji. Je toto ale kruh, ve kterém chceme být chyceni? Podle chování většiny lidí by se dalo soudit, že ano. Často totiž podceňujeme, jakou cenu jsou lidé ochotni za pohodlí zaplatit.
Pravdou však je, že za to platíme cenu, kterou si ani neuvědomujeme. Nikoliv v penězích, nýbrž ve znalostech, ve schopnostech se bez těchto vynálezů obejít. Vždyť kolik z nás, zejména pak z té mladší generace, dovede vyprat prádlo ručně? A kdo i z té starší to dovede bez jakéhokoliv čisticího prostředku?
Samozřejmě je velmi nepravděpodobné, že tyto dovednosti budeme ještě někdy potřebovat. To však neznamená, že bychom se jich měli kompletně vzdát. Ačkoliv je totiž ona pravděpodobnost skutečně velmi malá, neznamená to, že je nulová. A to platí zvláště dnes, když se podíváme na celosvětovou politickou situaci. Je totiž dost dobře možné, že je budeme potřebovat dříve, než bychom si mohli myslet.
