I dnes stále panuje přesvědčení, že nejlepším hlídacím systémem je pes. A je snadné vidět, proč tomu tak je. Velká plemena často odradí již svým vzhledem, a i ta menší dokážou svými zuby nadělat na člověku poměrně dost škody. Navíc dovedou samostatně uvažovat, takže není možné je oklamat tak, jako bychom oklamali mechanické senzory.
Samozřejmě, zdaleka ne každé plemeno je k tomuto účelu vhodné – například čivavu si na hlídání asi nepořídíme. Ne že by na to povahově neměla, avšak její malá velikost je příliš velkým hendikepem. Naopak třeba irský vlkodav budí respekt svou výškou a vzhledem, avšak v naprosté většině případů je to dobrák, který má rád všechny a všechno.
V současné době se i u nás začínají pomaličku dostávat do módy japonská plemena, zejména akita inu. Ta se, co se fyzických předpokladů, na hlídání poměrně dobře hodí. I v našich podmínkách může žít venku (samozřejmě jen v případě, že má k dispozici bezpečnou boudu či kotec s regulovanou teplotou, kam se může schovat před nepřízní počasí, když je venku příliš horko, nebo naopak zima. Klasická japonská akita je otužilý, tvrdý pes, který byl prověřen staletími.
Znamená to ale, že je vhodná do našich podmínek jako hlídač? To už je jiná otázka, neboť zde musíme zvážit nejen fyzické předpoklady, ale také temperament. A s tím to už tak slavně nevypadá. Problém je především v tom, že akity jsou zvyklé řešit problémy samy, bez asistence člověka, což se v našem státě zrovna nenosí.
U nás totiž platí, že hlídací pes by měl zloděje zadržet, aniž by mu ublížil, a štěkotem přivolal majitele. Pokud však hlídá akita, tak ta se na vetřelce rovnou vrhne, často bez sebemenšího varování. Tím však dojde ke zranění zloděje, který se pak snadno může soudit, a s největší pravděpodobností i vyhrát. To by pro nás mohlo značné finanční výdaje, na které většina z nás zkrátka není připravena.
