Jak to bylo, když se rodil Ondra

Jak to bylo, když se rodil Ondra

Začalo to ve středu 23. ledna o půlnoci. Šárka mě musela probudit, protože jsem už tvrdě usnul a docela jí dělalo problém, rozespalému mi vysvětlovat, že musím vstát a posbírat věci do porodnice, že jí totiž právě praskla voda. Ale když jsem to pochopil a vylezl, začal jsem naopak pobíhat po bytě z jednoho kouta do druhýho a zmateně vzpomínat, co jsem to všechno měl před porodem udělat.

Bylo to úžasný, jen tak si ležím, nemůžu zabrat a najednou lup, lup, lup a všude mokro. Byla přesně půlnoc po úplňku...

Šárka mi radila, smála se a radovala, že už nám začíná porod a dál "vypouštěla Ondrovi bazének". No tak jsem konečně našel náš seznam "Co nezapomenout vzít", naházel to do předsíně na hromadu, obléknul se a utíkal na parkoviště pro auto.

Seděla jsem na záchodě a smíchy se popadala za zmenšující se bříško, celá situace mi připadala komická. Ještě večer jsem K. vysvětlovala, že voda mi určitě nepraskne, že to není obvyklý začátek porodu, že se to stává jen ve filmech...

Parkuju trochu dál, protože před domem není kde zastavit, aniž bych přes noc nedostal pokutu a tak jsem objel půl sídliště a zaparkoval s výstražnými světly a běžel nahoru a doufal, že Šárka ještě nerodí. Šári už byla mezitím oblečená. Mě to přišlo, že to byla chvilička, ale tyhle přípravy nám trvali skoro hodinu a půl.

V podstatě hned po odtoku plodovky mi začaly kontrakce, takové horší tvrdnutí, ale pohodička... Jen tak pro jistotu jsem koukla na hodinky a ejhle, přicházely po třech minutách.Cestou do auta už to začínalo trošku bolet...

Když jsme se dostali k autu, všiml jsem si, že městský policajti právě rozdávají pokuty za špatný parkování, já ji ale ještě neměl. Tak jsem naložil věci a když jsme chtěli vyjet, zastavili poliši vedle nás a divně si nás prohlíželi, tak jsem zase vyskočil a začal jim vysvětlovat, že manželka rodí, (...jak jsem to viděl ve filmech...) ale oni říkali, že to je v pohodě, že viděli jak nakládáme a že to respektujou... TAK TO MĚ TEDA DOSTALI :-)

Jo, fakt vtipná historka, ještě vytahovali foťák a snad by si mě i vyfotili...

Cesta takhle v noci byla v pohodě, ani jsem nemusel jet nějak divoce a za půl hodiny jsme byli v porodnici. Už jsem cítil, že se tam Šárka těší a já byl rád, že nebudeme rodit v autě, jak se mě na to snažili připravit na kurzu...

Z cesty do Neratovic jsem měla trochu obavu, přece jenom z Chodova to není kousek, ale ani nevím jak a byli jsme tam, těsně před druhou hodinou. Kontrakce se zintenzivnily a když jsem viděla ceduli Neratovice 3km, ulevilo se mi, že to opravdu stihneme. A díky za Oldies rádio...

V Neratovicích už na nás čekala porodní asistentka Milada, který jsme volali z domova a tak to bylo příjemný, že nám vyšla naproti známá tvář

Hnedka jsme se zabydleli na samostatným pokojíku a zatímco jsem šel pro další tašku (já měl totiž sebou taky sbalenou svojí vlastní porodní tašku :-), Šárka šla na sesternu, aby jí Milada natočila monitor.

Tohle byla asi nejkrušnější část porodu. Dojít sama z pokojíku až na sesternu mi připadalo nemožný. Nevěděla jsem, jak moc je porod rozjetý, ale pro jistotu jsem si už vzala svou porodní košili a župan, ostatní oblečení mi strašně překáželo...

To trvá asi tak 20 minut a na tom přístroji bylo vidět, jak se ty stahy postupně zvyšujou. Do tý doby se Šárce hlavně hrozně moc chtělo na záchod - to byl možná ten důvod, proč se těšila do porodnice, ale moc silný stahy neměla, tvrdlo jí bříško už měsíc dopředu, ale na tom monitoru se stahy začali rychle zesilovat.

Monitor jsem absolvovala naštěstí v sedě. Kontrakce začaly být ukázkové, přicházely asi po dvou minutách, srdíčko měl Ondra v pořádku a já jsem začala pořádně prodýchávat... V půlce procedury jsem musela na záchod (už asi pošesté), ještěže jsem se rozhodla nepodstoupit klystýr, byl by už stejně k ničemu...

Hned potom Milada Šárku vyšetřila a oznámila jí, že je už dostatečně připravená a že můžeme jí na sál....! TAK TO NÁS TEDA DOSTALO OBA DVA :-)

Já myslel, že nás čekají třeba 3-4 hodiny stahů a místo toho rovnou na sál!

Bylo asi tři čtvrtě na tři, těšili jsme se, jak si užijeme Neratovickou vanu (zabalila jsem i éterické oleje), soukromí na nadstandartu a masírování zad... Jenže jsem byla otevřená na 7 cm a šlo se rodit...

Na porodním sále jsme byli sami, nikdo jiný zrovna nerodil. Vybrali jsme si menší, útulnější, ze dvou sálů, a zkoušeli různé porodní polohy, který nám Milada radila.

Na sále bylo pološero, jen jedna lampička tam svítila, a byli jsme tam jen my tři.

Já měla pocit, že jsme sami v celé porodnici, možná i na světě, jen já, moje bříško, Kuba a Milada jako tichá pozorovatelka...

Šári mohla sedět na záchodě, což jí zprvu vyhovovalo - podle porodních asistentek to dobře připravuje na tlačení a taky se na něm dobře sedí - a když stahy ještě zesílili, přesunula se na porodní lůžko. Nebyl tam žádný doktor, nikdo nás nerušil... Tak jsme si to přáli a bylo to štěstí, že to tak mohlo být... a nebo to tak nejspíš zařídila Milada...?

Já jsem na sále fungoval jako support, pomáhal jsem překonat každý stah, chválil jsem a podával pití a masíroval záda, dokud Šárka klečela na lůžku na čtyřech...no, nic jinýho jsem asi dělat nemoh.

K. byl naprosto úžasný! Vodu mi podával ještě dřív, než jsem si o ní řekla, věděl, kde mě hladit a kdy přestat, chválil mě a lákal Ondráška ven...

Pak Milada vymyslela jinou polohu, protože miminko šlo moc pomalu ven. Sedl jsem si na to porodní lůžko obkročmo a Šári seděla přede mnou, opřela se zády o mě a já jí mohl držet. To vyhovovalo nám oběma a já měl skoro pocit, jako bych tlačil s ní.

Stahy už byly pokaždý dost silný a Milada občas radila, kdy může Šári sama zatlačit. Začala se objevovat hlavička... Mezi stahy mohla Śárka pít, Milada seděla na zemi pod tím porodním lůžkem a čekala, potichu jsme mluvili a nebo mlčeli. Při stahu se mě Šárka pevně držela a soustředila se na tlačení a Milada dávala pozor, jestli jde vše dobře a snažila se chránit Šárce hráz. Když měl Ondra poprvé hlavičku trošku venku, navrhla, aby ho Šárka pohladila. Moc hezky jí to překvapilo, zdálo se jí, že nemá žádné vlásky, byli jsme myslím oba rádi, že je všechno na dobré cestě. Po chvilce Šári zjistila, že bude Ondra vlasatý miminko.

Tahle poloha byla super, K.mi předával svou sílu, šeptal mi povzbuzující slůvka. Milada byla taky skvělá, nijak nezasahovala, ale její tichá přítomnost nás uklidňovala všechny... A to, že jsem si mohla sáhnout na hlavičku, byl jeden z nejkrásnějších pocitů...

Trvalo to celé asi hodinu, možná hodinu a půl a pak Šárka asi 5x strašně silně zatlačila, vzepřela se úplně na mých dlaních, jak jsem jí držel, sevřela mě tak, že jsem myslel, že mi mými vlastními prsty deformuje můj snubní prstýnek, takže to nakonec bolelo oba... (nesmějte se :-)

... mezitím se objevila dětská lékařka a ještě jedna sestra... ještě jedno maximální zatlačení a Ondra ani nevím jak vyklouznul ven, Milada ho chytila a položila Šárce na prsa do náruče. Sestra přes něj dala plenku, aby mu nebyla zima. On měl zavřené oči a skoro bezvládně ležel pravou tváří Šárce na hrudi, pak je pootevřel, zamžoural na nás, vyplivnul trošku vody a začal dýchat. Ani snad neplakal, jen se na nás tak díval....

Musím říct, že příchod doktorky jsem vůbec nevnímala. Ani pořádně nevím jak, najednou jsem měla miminko na směšně splasklém břiše, hřálo mě a vonělo. Pohmatem jsem si ověřila, že máme opravdu Ondru...

...Byla to krásná chvíle, Šárka ještě oddechovala, já viděl jenom nás tři, dotýkal jsem se malého, byl umazanej od mázku jak od vazelíny, a byl jsem nadšenej, že vidím, jak se náš kluk poprvé nadechnul. Vůbec jsem asi pořádně neuvědomoval, jak vypadá, ani mě nenapadlo se zeptat, jestli je to opravdu kluk, upoutali mě hlavně jeho krásný oči. Vypadali jakoby unaveně nebo nevěřícně, jako by si říkal, co tam dělá... Celý ten sled událostí mi taky přišel neuvěřitelně rychlý a měl jsem radost, že už to máme za sebou, že už je Ondra s námi.

Milada po dotepání přestřihla pupečník, ale to jsem ani nevnímala... Zasáhla mě totální euforie a všechno nepříjemné pálení bylo rázem zapomenuto.

Pak paní doktorka Ondru na chvíli odnesla na vedlejší porodní sál, otřela, změřila a zvážila ho, ale opravdu jen na chvíli a hned ho zase přinesla mamince, aby se poprvé ještě na sále mohl napít z prsu. Po chvilce paní doktorka Ondru odnesla do vedlejší místnosti do inkubátoru, aby se ohřál a získal trošku růžovější barvu a mezitím Šárka rodila placentu. Šlo to prý rychle, skoro okamžitě byla venku. Já byl už mezi tím u Ondry, držel jsem ho za ručičku, aby neplakal a seznamovali jsme se spolu. Koukali jsme oba jak výři na sebe, byl to úžasnej pocit a naprosto novej... odteďka jsem táta.

Porod placenty byl opravdu hračka, byla jsem ještě ze všeho mimo, paní doktorka odnesla malého rychle, ale nesla jsem to statečně, koneckonců jsme s tím počítali, protože je tím vyhlášená. Nakonec jsem za to byla i ráda. Protože když Milada prohlédla placentu a zjistila, že je dvojitá, musela pro jistotu zavolat službu konajícího gynekologa (tzv. přídavné lůžko by se nemuselo odloučit celé a je to potřeba zkontrolovat). Oním rozespalým a protivným doktorem byl jistý MUDr.S., známý neratovický postrach. Zacházel se mnou opravdu nevybíravě, začal vyhrožovat operací a na závěr velmi nepříjemného vyšetření se mu vysmekl nějaký nástroj, takže ohodil sebe, mě, Miladu, strop a zeď porodního sálu... V tu chvíli jsem byla ráda, že Kuba i Ondrášek jsou pryč. K. by pana doktora za jeho chování nejspíš inzultoval... Ale to byl jen maličký stín na jinak úžasném zážitku. Za odměnu mám mimo jiné to, že nebylo potřeba žádné šití...

Asi za půl hodinky jsem se šel podívat, jak na tom Šárka je... Porod byl u konce, pomohli jsme Šárce na kolečkový křeslo, byla dost slabá a ještě krvácela, a odvezli jsme jí na pokoj spolu s Ondrou.

První fotečky máme tedy z pokoje asi hodinu po porodu. Oba jsme byli v tu chvíli neuvěřitelně vysmátý, na pokoji jsme se asi 10 minut řehtali a radovali, že máme Ondráška a Šári prohlásila, že by si ten porod dala ještě jednou :-))

Asi dvě hodinky jsme si odpočinuli a v sedm přišla Milada a Ondru jsme poprvé vykoupali v kyblíku.

A taky mě donutila vstát a osprchovat se, no, bylo mi na omdlení, přece jen jsem ztratila víc krve, ale brzo se to zlepšilo. K. byl opět skvělá opora...

Ondra byl šikovnej a brzo začal od mámy pít, takže jsme věděli, že bude v pořádku.

Po tom koupání jsem usnul, Šárka nějak ani usnout nemohla, seznamovali se s Ondrou...

Euforie...:-))))

A tak se 23.1.2008 ve 4.17 narodil Ondrášek. Měřil 52 cm a vážil 3580 g. Celý porod řídil úžasně a já mu za to, že jsme to mohli zažít, moc děkuju. Taky děkuju jeho tatínkovi, že to s náma všechno prožil, včetně té jedné noci v porodnici, pediatrické vizity druhý den a toho úžasného pocitu, že jsme 36 hodin po porodu spolu doma...

Díky i Miladě, za její vlídná slova, která měla pro nás všechny vždy, když jsme to potřebovali, za to, že byla vždy ve správný čas na správném místě a za její tichou ale milou společnost, která nám dodala jistotu.