Porod 3x jinak

Rodit doma jsem chtěla od té chvíle, kdy jsem byla poprvé těhotná. Z nemocnic mám fobii, doktorům nevěřím a slovo porodnice jsem nebyla schopná vyslovit – stále jsem říkala nemocnice.

Příběh začíná před skoro sedmi lety, kdy jsem poprvé otěhotněla. Začala jsem studovat knihy a hledat, zda si porod doma můžu dovolit. Vše dopadlo jinak, syn byl otočený koncem pánevním a já se rozhodla pro Vrchlabí. Vzhledem k mé fobii jsem se hrozně bála CS a chtěla jsem mít jistotu, že mi ho udělají, až to bude opravdu nezbytné. Syna jsem přenášela dle svého termínu (věděla jsem den početí) tři týdny, dle lékařského týden. Na UTZ nechodím, každé vyšetření u lékaře je pro mě stres a tak se mu, pokud to není nutné, vyhýbám.

Bolesti začali v deset večer nepravidelně a já zkoušela usnout. Povedlo se na dvě hodiny. Zbytek noci jsem byla ve vaně, chodila na záchod a ležela v posteli. Na ráno jsme měli naplánovanou cestu do Vrchlabí, byl čtvrtek 19. prosince, já týden po termínu a doktor u nás ordinoval naposledy v pátek. Dvě hodiny v autě vleže na zadních sedadlech s kontrakcemi po třech minutách nebyly opravdu nic moc. V porodnici jsme byli v půl desáté, příjem, monitor a hurá na pokoj. V půl dvanácté praskla voda, byla úplně zelená. Byla jsem dost unavená, celou noc jsem nespala a taky toho moc nejedla. Následujících sedm hodin jsem stála nebo klečela, protože když jde miminko KP nelze si lehnout. Měla jsem bolesti do kříže a kyčlí a porod nijak nepostupoval. V sedm rozhoduje primář, že mi udělají natáčky na CS, dají oxytocin a pokud se dítě do hodiny nenarodí, jdu na operační sál. Epidurál nepřipadá v úvahu, už jsem moc unavená. Pláču a bojím se. Doktor je moc fajn, neustále mě povzbuzuje, že to ještě nic neznamená, že to dokážu a porodím ho normálně, že mi věří a že má pro mě překvapení, které mi řekne až po porodu. Moc mi to pomáhá. Ten den je úplněk. Ve 20,10 hodin. Už týden tuším, že se miminko narodí za úplňku. A opravdu po oxytocinu začínají stahy a zhruba v této době začíná chlapeček sestupovat. Nejprve vystřelí jedna nožka. Potom vyndají druhou. Teď už musí být vše rychlé, protože u porodu KP se přiskřípne pupeční šňůra a dítě se začne dusit. Primář s doktorem tahají syna za nohy ven, PA tlačí na břicho, já tlačím jako o život a manžel mě drží za ruku a směje se a sleduje cvrkot. V 21,05 se syn narodí a já prohlašuji: „Miláčku, vím, že jsem chtěla velkou rodinu, ale tohle už znova nezvládnu.“ Později mi manžel vypráví, že v této chvíli si starší lékař sedící stranou zakrýval oči a říkal: „Na to se nemůžu koukat!“ A to překvapení? Náš chlapeček byl 500 miminko v pořadí. Po porodu nemůžu ani stát, po obrovském nástřihu ani sedět a jsem ráda, že je se mnou manžel, který se stará o malého, protože nejsem schopná ho ani donést od postele k přebalovacímu pultu.

Když jsem za 2 roky otěhotněla podruhé, ani jsem na porod doma nepomyslela. Po prvním jsem jiný než v porodnici nechtěla. Holčičku jsem přenášela týden, syna jsme dali k babičce a vyrazili jsme opět do Vrchlabí, šli na kontrolu do porodnice. Vše bylo v pořádku, byla jsem otevřená, byly vidět vlásky miminka, voda v pořádku. Nastoupit do porodnice na vyvolání jsme měli ve čtvrtek, 10 dní po termínu. Je pondělí, 13. černa. Ubytujeme se v penzionu a užíváme si, že jsme poprvé sami bez syna. V úterý v půl dvanácté v noci mě začíná bolet břicho. Manžel akorát usnul. Koukám na hodiny, spát se mi nechce, stahy chodí jednou za deset, jednou za dvacet minut.  Nakonec v jednu budím manžela, že radši pojedeme. Balíme věci a jedeme do porodnice. Stahy nepravidelné. Příjem, výtahem až nahoru. Jakmile překročím práh porodnice, nemůžu už nic. PA se mě ptá: „Cítíte tlak na konečník?“ a já: „Jo, hrozný!“ Honem na porodní sál, svléknout a rodit ;-). Jsou asi dvě hodiny. Tentokrát stahy v břiše. Klečím opřená o židli a nevnímám okolí. Klečí u mě jen PA, doktorka je v rohu místnosti a jen mě sleduje. PA mi protrhla plodový vak. Nic nevyteklo. Doktorka mi říká: „Využijte kontrakci k tlačení!“ Aha, tak je to. V duchu jsem miminku řekla: „Jdeme na to, pomoc mi, ať to máme brzo za sebou!“ A ve 2,58 držím svojí holčičku v náručí. Jsem trochu natržená, ale je to bez šití. Za dvě hodiny už sedím na posteli a kojím svoje miminko. Vůbec nejsem unavená a je mi fajn.

Za další dva roky opět těhotná J. Dvě malé děti doma, práce na částečný úvazek. Čekáme zase chlapečka. Porod jsem začala řešit asi ve třetím trimestru. Vrchlabí průběžně zavřené nebo nepřijímá rodičky. Dvě hodiny cesty se mi po předchozím porodu zdají jako velké riziko. Navíc to znamená sbalit dvě děti, odvézt babičce 15 km a potom teprve do porodnice, pokud bude manžel doma. Pokud bude v práci, musí přijet domů a to může být 40 až 100 km dlouhá cesta podle toho, kde zrovna bude. Všichni se mě ptají: „A jak to chceš udělat?“ „Copak já vím!“ Zvažuji všechny varianty. Za a) porodnice v našem městě. Dojedu tam i sanitkou bez manžela, děti pohlídá někdo (kamarádka nebo sousedka nebo manžel, když bude doma). Za b) porodím doma, až přijede muž z práce nebo v noci. S variantou a) mám problém – ošklivá nemocnice, porod pouze na křesle a dítě po porodu musí na tři hodiny do inkubátoru. Když bude muset manžel hlídat, budu tam sama. S variantou b) mám také problém. Manžel nechce být u porodu sám, bojí se o mě. Porodní asistentky v okolí, které pracují v porodnici, se nad mým nápadem rodit doma křižují. Hledám někoho, kdo by mi pomohl. Mé dítě mi to neulehčuje, v 34. týdnu je stále otočené KP (ach jo, ti moji kluci!). 2. ledna jdu na kontrolu ke gynekologovi. O vánocích prosím miminko, ať je druhého otočené hlavou, ať mi šetří nervy. A ono mě poslechlo! Teď najít někoho, kdo přijede k nám. Termín je 4. února, do Prahy 90 km. V druhém lednovém týdnu jedeme s manželem pracovně do Prahy. Máme domluvenou schůzku s PA, která by nám možná pomohla, ale chce nás vidět. Sama říká, že mít PA 90km daleko je dost nepraktické, ale že jí něco říká, že nás nemá odmítat. Je skvělá, líbíme se navzájem, asi to půjde. Hurááááá. Připravuji byt, věci do porodnice, vyperu, všechno uklidím a na konci ledna je hotovo. Uf, můžu rodit. Samozřejmě se připravuji na všechny varianty, jsem smířená i s tím, že skončím v naší porodnici. Člověk neví, co se stane. Může sněžit, rozbít se auto (naše nebo PA), navíc PA chodí do práce a vede kurzy, miminko se zkrátka musí doma narodit, až bude mít čas nebo jedu do porodnice.

V pondělí 4. února v den termínu prohlašuje můj pětiletý syn, který ani neví, co je za den, že se bráška narodí v pátek. Dobře, zpráva pro mě. Ve středu kontrola u gynekologa: „Na porod to nevypadá, to může být dneska nebo za týden.“ Volám tu zprávu PA s tím, že už jí volám naposledy, až budu volat příště, tak rodím. Ještě jí říkám, že syn to tipuje na pátek, PA je dopoledne v práci a odpoledne má volno. O víkendu seminář. Říkám si: „Jedině v pátek odpoledne.“ Ve čtvrtek jdu dopoledne s dětmi do mateřského centra, potom domů uvařit oběd, po obědě pustím dětem pohádku a na chvilku se natáhnu. Trochu mě bolí v kříži, když to sleduju, tak je to pravidelné po půl hodině. Je půl druhé. Odpoledne strávím s dětmi doma, v půl šesté přijde manžel z práce, večeře, koupání, pohádka a spát. Děti spí, je osm a mě už je jasné, že to bude dneska. Ležím s dětmi v posteli a říkám si: „Dneska ne, jdu spát, jsem unavená!“ Potom vylezu a jdu si udělat večeři, mám ráda u večeře klid, proto večeřím, až když děti spí. Na večeři ale už nedojde. Ve čtvrt volám PA, že je to tady, ať startuje. Právě skončila v práci a jde domů pro auto, mám zavolat v devět, jestli má opravdu jet. Začíná to bolet. Zase stahy do kříže a do kyčlí (ach jo, ti kluci!). Připravujeme matraci na zem, igelit a prostěradlo. Manžel si čte a popíjí čaj. Já už klečím a snažím se uvolnit pánev. Tentokrát je mi i špatně od žaludku a tak nemůžu nic jíst a ani pít. Po deváté už telefonuje PA manžel, já nejsem schopná hovoru. PA sedá do auta a vyráží. Já stále v kleče u sedačky, manžel sedí u mě, čte časopis a druhou rukou mi masíruje kříž. Jak jsem ráda, že tam je a že je v klidu. Trochu jsem se bála, že bude plašit. V půl jedenácté praskne voda. Vyměníme prostěradla a na mě skáče třes, který se dostavuje, když jsem moc unavená. Už se mi nechce rodit. Lehnu si na bok na matrace a čekám. Po jedenácté přijede PA. „Jak se máte?“ „Jsem unavená.“ „Můžu Vás vyšetřit?“ „Ano, budu ráda.“ Jsem otevřená, pokud se mi bude chtít, můžu tlačit. Nechce se mi. Nechce se mi nic. Jsem hrozně unavená. Sakra, proč jsem víc neodpočívala a nenavečeřela se dřív? Co budu dělat? Po chvíli mi PA říká: „Nechcete jít na záchod?“ Cože? Co bych tam dělala? Pak odejde do kuchyně a mně to došlo. Jasně, chce, abych změnila polohu, aby se porod rozjel. No tak do toho, holka, tohle za tebe nikdo neudělá! Musíš sama! Celé těhotenství jsem se připravovala na to, jak se uvolním, a tělo miminko vytlačí samo. Moje tělo asi ne, já prostě musím tlačit sama. Kleknu si zase k sedačce. Trochu se to rozjelo. Budu muset to dítě porodit, přeci tu nebudu takhle do rána nebo nepojedu do porodnice! Sedám si na bobek, držím se postele a tlačím. Bolí to, ale netrvá to dlouho. Najednou to nebolí a chlapeček je venku. Manžel s PA přibíhají z kuchyně, zabalí syna a dávají mi ho na břicho. Kolik je hodin? Nevíme. A už víme, narodil se v pátek (syn měl pravdu) v 0,02 hodin. Hned se přisaje a za čtvrt hodiny porodím placentu. Chlapeček je hodinu přisátý, PA mě kontroluje, jsem trošku natržená, šít nechci. Ještě vyplnit papíry, jdu se omýt a lehám si do postele. PA odjíždí v půl třetí a po čtvrté je doma. Ráno v osm má jít do práce. Na cestu dostane jablko a banán, taky nevečeřela a nic jiného bohužel doma nemáme. Sama porod komentovala, že nevěřila, že dítě porodím s tak malými stahy. Děti vstávají v pět hodin, asi vědí a radují se z bratříčka, já se přesunu do ložnice a můžu ještě spát. Pediatr mi v sobotu večer nevěří, že jsem před dvěma dny rodila. Je mi dobře a je nás pět.

Děkuji svému muži, že mě podpořil a porodní asistentce, které nikdy nezapomenu, že mě neodmítla (jméno uvádět nebudu, nejsem si jistá, že by o tu popularitu stála :-D).