Mít svůj rodný dům.
První problém – zpracovat manžela. Přišlo mu to jako zbytečné hazardování, nicméně mi to nezakazoval. Po předložení faktů a čísel a mnoha diskuzích začal chápat, o co jde a teď je velkým obhájcem domácího porodu samozřejmě jen pro určitou skupinu žen
Druhý problém – najít porodní asistentku. Bohužel bydlím v regionu, kde žádná PA domů k porodu nechodí, proto jsem začala pátrat i v okolních krajích. Oslovila jsem celkem tři, jedna odmítla, jedna neodepsala a třetí po nekonečně dlouhých 14 dnech navrhla osobní setkání, kde to probereme. Tak jsme se za ní vypravili, popovídali si a ona kývla, že ano J
Začali jsme vše připravovat a já netrpělivě čekala na magické číslo 37+1, od kdy konečně můžeme rodit doma. Moje PA pracuje na částečný úvazek v nemocnici, tak jsem dostala rozpis červnových služeb a doufala, že se trefíme mimo službu. Zhruba 14 dnů před termínem mě začali „trápit“ poslíčci a tak to mělo miminko se mnou velmi těžké. Když neměla PA službu, tak jsem jásala, ať se to rozběhne v porod, naopak když měla službu, tak jsem přemlouvala bříško, ať se kouká uklidnit, že DNES URČITĚ NE. Konečně minula její poslední červnová služba a já se uklidnila, že už můžeme kdykoli. Přiznávám, že předtím jsem dokonce i „chvilky poezie“ řídila dle sužeb, abychom nic nevyprovokovali :-D
Minul termín porodu a stále nic. I poslíci se vcelku uklidnili. Cítila jsem se po fyzické stránce velmi dobře, bříško mi vůbec nevadilo a tentokrát ani hloupé otázky „nerodíš?“. Jediné, co mě začalo trápit, bylo vědomí, že mě moje gyndr. předala do porodnice a tam určitě tak vstřícní jako ona nebudou a budou tlačit na vyvolání.
Nastal poslední červnový víkend, který sliboval klid, v pondělí jsem měla jít na kontrolu do porodnice. Tak jsme se rozhodli, že miminko buď vyženeme a nebo si ještě naposledy užijeme :-D I děti už byly nedočkavé a lákaly miminko k nám. Možná to zabralo možná miminko i tak chtělo jít za námi, prostě v sobotu 27.6.2009 o půl čtvrté ráno mě vzbudil pocit, že ze mě „něco“ teče. Nebyla jsem si ale přesně jistá, jestli je to voda. Když už jsem byla vzhůru, v těchto vedrech zpocená jak myš, tak jsem si dala sprchu, kde ze mě opět „něco“ vyteklo. To už mi začalo docházet, že asi opravdu rodím J Protože se ale jinak nic nedělo, tak jsem si ještě umyla vlasy (nebudu přece rodit s mastnými :-D ) a zapla počítač. Při tom jsem se pohupovala na balonu a přemýšlela, jak to dopadne. Děti se budí v 7 a dle intenzity kontrakcí bylo jasné, že porodit nestihneme a naopak bych se s nimi nerada loučila už s rozjetým porodem. O půl páté jsem vzbudila manžela, protože jsem potřebovala někoho na utírání loužiček :-D a zavolala PA, že mi tedy praskla voda, ale zatím se to rozjíždí polehounku a tak ať ještě nejezdí, že zavolám, kontrakce se ustálily na 5 min, ale stále slabé….o 15 min. později jsem jí volala znovu, ať tedy jede, protože mezitím přišly 3 už pěkně silné stahy a přece jen to k nám neměla nejblíže. Vlezla jsem si do sprchy, která mi dělala moc dobře, bohužel taky utlumila kontrakce a tak jsem PA v 6h vítala s úsměvem na rtu. Vyšetřila mě, byla jsem na 2cm, uvařili jsme jí čaj a přemýšleli, co tedy budeme dělat. Tři cizí lidé čekající….Bylo mi líto, že jsem ji budila zbytečně, že mohla doma ještě v klidu spát…povídali jsme si o všem možném a naplánovali si, že jak manžel odveze děti k babičce, tak si potom všichni zahrajeme Carcassone, protože s mým porodem to opravdu nevypadalo moc rychle – prostě klasika v 16.00 jako předchozí dvě. Něco se ale změnilo a mně začalo být příjemnější než sedět na baloně stát a houpat se. Kontrakce se tak zesílily a začaly chodit i do zad…stále jsem je ale nemusela nijak zpracovávat a myslím si, že je na mně nikdo nepoznal. V 7 se vzbudily děti, manžel je rychle oblékl, rozloučily jsme se s úsměvem na rtu (jak jsem si přála J ). Záda bolela čím dál víc a já zatoužila opět po sprše. Předtím jsem se nechala vyšetřit a byla jsem na 3-4cm. Bála jsme se, že sprcha vše opět zpomalí. PA jen dodala a nebo urychlí. A opravdu, každá kontrakce byla silnější a silnější. V podstatě už u druhé jsme si musela zpívat tiché áááááááá a s každou další jsem jen zesilovala na hlasitosti. Cítila jsem, jak si miminko krásně razí hlavičkou cestu, jak se vše v pánvi napíná a otvírá….Manžel přijel asi za 20 min. Jen dorazil, začala jsme jej organizovat, co všechno má nachystat a udělat, zavřít okna na ulici, přinést pití,podložky atd….velmi brzy poté jsem mezi kontrakcemi začala zývat – pozor, touhu spát jsem u Andělky pociťovala v závěru porodu – a opravdu brzy na to se dostavil lehký tlak na konečník. Ve vaně jsme rodit nechtěla, tak jsem se rychle přesunula do obýváku na pohovku. PA se rozhodla zkontrolovat miminku ozvy, ale ať hledala jak hledala nemohla je najít, nepomohla ani změna polohy ze čtyř do lehu. Přešla jedna kontrakce a když jsem ji přesvědčovala, že opravdu musím tlačit, tak se rozhodla, že ozvy bude hledat později a vyšetří mě….no jo, já byla plně otevřená. Rychlá otázka jak chci tlačit, mě okamžitě napadlo na zemi v kleče opřená o pohovku, než přišla další kontrakce, tak jsem se přesunula na zem, dali pode mě aspoň peřinu překrytou podložkou. Přišla kontrakce a na jedno dlouhé tlačení (pravda, po porodu hlavičky už se mi tlačit nechtělo, ale PA moc chtěla, aby se narodilo i tělíčko, takže jsem sebrala všechny síly….) bylo miminko venku. Hodiny ukazovali 8.03. Uplynulo pouhých 45min od odjezdu dětí….
Potřebovala jsme kratinkou chvilku na vzpamatování se a pak jsem se konečně, vzhledem ke kratinkému pupečníku velmi krkolomně, přetočila a přivítala naši holčičku. Krásně se přisála a já byla nejšťastnější člověk na zemi. PA vznesla obávanou otázku - jak se bude jmenovat? Neměli jsme dohodnutou konečnou podobu jména, tak jsme se na sebe jen smáli a já pak řekla, že Lisa Anna (až teď jsme se dozvěděla, že se to manželovi moc nelíbí, ale neměl to srdce mi po porodu odporovat :-D ). Počkali jsme na porod placenty a teprve pak tatínek přestřihl pupeční šňůru. PA jí pupík ošetřila a já si ji zabalila do plínek a deky. Lízinka ač přenošené miminko byla neskutečně čisťounká a hlaďounká, dnes má týden a zatím se nekoupala. No a ta vůně, kterou šířila, nemohla jsem se jí nabažit.
PA ještě zkontrolovala poranění, na hrázi žádné, měla jsem pár prasklinek v oblasti stydkých pysků, ale to na šití nebylo. Tak jsem si zašla do sprchy a pak jsme se s Lízinkou uvelebily v našem novém pelíšku v obýváku. Idylu nám o hodinu později překazil příjezd tchýně, která málem dostala infarkt, když se dozvěděla, že jsme rodili doma.
Pár postřehů nakonec:
Když to srovnám s nemocničním porodem, tak doma jsem celou dobu naprosto přesně věděla, co se děje s mým tělem, důvěřovala mu a i když PA nemohla najít třeba ozvy (manžel propadal panice, ale naštěstí nedal nic znát), tak já věděla, že je vše v pořádku. Ten pocit, to vědění se nedá popsat. Navíc mi maximálně vyhovovalo, že vše bylo zcela v mé režii, PA jen tiše přihlížela a nijak do procesu nevstupovala a nerušila….a já naopak naslouchala svému tělu, jako by běželo na nějakého „autopilota“
A ještě jeden rozdíl tu je, v porodnici bych si to bez manžela neuměla představit, doma měl pouze jedinou roli „nosiče vody“ :-D Prostě tu byl jen jako pomocník, který ví, kde co máme, ale já jej vůbec nepotřebovala. Domácí prostředí mi dalo neskutečnou sílu, že vše zvládnu JÁ a Lisa.
Je to týden, co se Lízinka narodila, stále spíme na pohovce v obýváku a já se nějak nemůžu odhodlat k přestěhování do ložnice. Je to pro mě „cizí“ místnost. Obývák má na mě nějaký magický účinek a nejkrásnější na tom všem je vědomí, že Lízinka může směle říct, TADY jsem se narodila, to je můj RODNÝ DŮM…..
Myška a Lisa Anna 7 dnů
.gif)
